Opět jsme se vydaly na cestu. Tam, kde Loira ústí do Biskajského zálivu jsem přejížděla přes most. Vůbec jsem neutšila kudy pojedu, takže mě překvapilo, co vidím. Nejdříve jsem najížděla do kopce, pak zase z kopce. A ta délka. No nic, musím na druhém břehu zastavit a most si vyfotit.
Pak jsem se dozvěděla následující. Most Saint-Nazaire byl uveden do provozu 18. října 1975, po třech letech výstavby. Kovová konstrukce 720 m, včetně svého středního rozpětí 404 m, držela při své konstrukci délku světového rekordu pro kabelový kovový most. Jeho délka je 3 356 m, stále je nejdelším mostem ve Francii.
Jela jsem kolem pobřeží a v městečku Pornic jsme si chtěly dát něco k jídlu. Jenže, nebyla sezona, tak restaurace otvíraly až kolem 19 h. Bylo něco po třetí, a když jsme nenatrefily ani na žádný obchod, vzdaly jsme jídlo a jely na zámek. Třeba najdeme něco v jeho okolí.
Zámeček se jmenoval Château du Bois de la Noe a jak jsem se dočetla při rezervaci, je stále v soukromých rukách. Majitel v jedné části bydlí a druhou pronajímá. K hlavním vratům jsme dojely vcelku snadno, ale tam byl zádrhel. Abychom se dostaly dovnitř, musely jsme naťukat nějaký kód. A ten jsem neměla. Naštěstí tam byl telefon na majitele. Snad bude hovořit anglicky. Dovolala jsem se hned napoprvé, vysvětlila situaci a majitel během 10 minut přijel. Nebyl v zámku, ale někde poblíž v práci. Uvedl nás dovnitř, ukázal snídaňovou místnost a odvedl do pokoje. Zajímavé bylo, že mezi přízemím a 1. patrem bylo takové minipatro, kde jsme museli všichni jít shrbeni. Naštěstí v patře byly stropy vysoké. Naše místnost byla prostrorná, zařízena v růžové a koupelna v modré. Majitel nám řekl, kdy bude snídaně, kdy musíme opustit pokoj. Jinak zahrada a společné prostory jsou nám k dispozici. Bohužel restaurace, které měly být poblíž, byly zavřené. Vzpomněla jsem si, že jsem cestou tam jela okolo nějakého supermarketu a i zahlídla jsem na ulici pizzerii. Tak to bych mohla takto zajistit jídlo. Nejdříve jsme se ale zvědavě potulovaly po zahradě a pak zašly na pokoj. Mamka byla tak unavená, že okamžitě usnusla a já se vydala lovit večeři. Nejdříve jsem v supermarketu nakoupila nějaké nápoje, svačinku na zítra a jala jsem se hledat pizzerii. Tu jsem našla po krátkém bloudění. Nebyla to restaurace, ale spíš výdejna, něco ve stylu Pizza go home. Když jsem řekla, co chci, nemile mě překvapilo, že se zde vydávají pizzy pouze po přechozí telefonické objednávce. A že nyní mají toho moc. Po mém zoufalém výrazu se ale obsluha slitovala a ty 2 pizzy mi udělala hned. Super, hlady neumřeme.
Mamka už byla vzhůru a divila se, kde jsem. Za pizzu byla vděčná, i když ji moc nejí, ale hlad je hlad. Komnata byla příjemně vyhřátá, v koupelně se topilo. A v křesílkách se příjemně sedělo. Prohlížely jsme si fotky, rekapitulovaly náš pobyt a připravily se na zítřejší odjezd. Ještě jsme přemýšlely, co budeme dělat během dopoledne, jelikož jsme měly odlet kolem 15 h. Večer příjemně utekl a šly jsme spát. Spalo se dobře.
