Po snídani v hotelu jsme zašly do garáží vyzvednout auto. Z nějakého důvodu mi automat vzal jen jednu bankovku a ne a ne zaplatit oběma. Zkoušela jsem to několikrát a nešlo to. O víkendu v kanceláři nikdo nebyl, koho bych se zeptala. Mé marné počínání pozoroval jeden starší pár a pak se nabídl, že lístek zaplatí jejich kartou. Dozvěděla jsem se, že jsou z Austrálie a jeli na svatbu své dcery, která se sem vdala. Zaplatili, chvilka napětí a hurá, lístek je na světě. Já jim dala hotovost, moc poděkovala, popřála krásný zážitek a hurá s autem ven. Navigace mě vedla z města, ale samozřejmě nepočítala s tím, že bude nějaká slavnost a některé ulice budou zavřeny. No, než jsem našla jinou trasu, trvalo mi to asi půl hodiny. Naštěstí se to podařilo a vyjely jsme z města. Dálnice, platí se nebo ne? Nikde nic. Pak jsem zjistila, že dálnice v Bretani jsou bez poplatku. Začalo pršet. Než jsem našla, kde se spouští stěrač, ten se spustil sám. Překvápko. Přestalo pršet, stěrač se vypnul sám. To je tedy servis! No a kam to vlastně jedeme? Už kdysi jsem toužila navštívit Mont Saint Michel na rozhraní Bretaně a Normandie, vlastně to katastrálně teď připadá Normandii. Tak to byl náš další cíl na 2 noci. Abychom nejely jenom tam, v mapě jsem si vyhlédla městečko a hrad Fougères, což je cestou a tam jsme právě směřovaly.
