Saint-Malo

Do Saint-Malo jsem se obzvláště těšila i netěšila. Těšila na Staré Město s impozantními hradbami a netěšila na to, až budu celým Starým Městem projíždět, neboť jsou všude jednosměrky. Zamluvila jsem si Hôtel de la Cité, který sice leží skoro hned u jedné ze tří vstupních bran, ale musíte projet celým městem, než se k němu dostanete. Plánek mi poslali z hotelu na e-mail. Tak do toho! Jedu opravdu krokem, lidé chodí sem a tam a vůbec je nezajímá, že jsou na silnici. Někde jsem četla, že se v Bretani nespěchá, moc netroubí. Když už jsem jela pár desítek metrů několik minut, dovolila jsem si zatroubit. Lidé na mě divně koukali, ale odešli ze silnice a já konečně dojela k hotelu. Měla jsem zamluvenou garáž, neboť je tam docela problém s parkováním.

Když jsme přijely, byla ještě krásně modrá obloha. Trochu si odpočineme a pak půjdeme na obhlídku města. Ale po odpočinku, lilo a lilo a lilo....jediný den za celý pobyt, kde jsme během prohlídky opravdu zmokly. Jinak jsme měly štěstí, buď pršelo, když jsme byly v autě, nebo v noci.

Staré Město v Saint-Malo je také nazýváno La Ville Intra-Muros čili město uvnitř zdí. A je to pravda! Když se podíváte na obvod města, nad hradbami se tyčí vysoké žulové budovy, jakoby tvořily další hradbu. Jaktěživ jsme něco podobného neviděly a opravdu nás to fascinovalo.

Jméno Saint-Malo je odvozeno od velšského mnicha Macloua, který v 6. století sem přinesl křesťanství, nechal zde založit kostel a později se stal biskupem. S tak vzdálenou historií se ve městě už moc nesetkáte, jako s tou novější ze 17. a 18. století. Skoro každý obchůdek nabízí nejrůznější suvenýry s motivem pirátství. Taky je důvod. V té době St. Malo byl důležitý přístav, odkud vyplouvaly lodě do celého světa, ale hlavně k břehům Kanady lovit tresky. Kanadu vlastně objevil místní rodák Jacques Cartier, když v roce 1534 přistál na Newfoundlandu prozkoumal záliv sv. Vavřince a prohlásil jej ve jménu krále za francouzské území. V St. Malo se tolerovalo pirátství. De facto piráti měli od krále povolení napadat cizí lodě. No, státní kasa se plnila všelijak. Ještě předtím, v roce 1590 se město stalo tzv. Nezávislou republikou a to po dobu 4 let. V roce 1689 byla vybudována Národní tvrz (Fort National), která měla chránit město před Angličany. V době 2. světové války bylo město poničeno z 80%, ale jak Fénix vstalo z popela a nyní je jedním z nejnavštěvovanějších měst na severním pobřeží Bretaně.

Jak se tak procházíme městem, přepadne nás ukrutný hlad. Zabočíme do postranní uličky a usedáme v jedné restauraci. Objednáváme si pravý bretaňský cider, mamka tmavou slanou palačinku (galette) s kuřecím masem a vejcem a já neodolala domácímu hamburgru s pečenými brambory a domácí tatarskou omáčkou. Ty tmavé palačinky jsou pro Bretaň typické, jsou z pohankové mouky a v každém městečku, které jsme navštívily, se to palačinkárnami jen hemžilo. Co se týče cideru, je to typický zkvašený mošt, takový hořkokyselý. Kdo je zvyklý na slaďoučký cider z obchoďáku, asi se bude divit. Nám chutnal a náramně se k oběma jídlům hodil. Podává se v keramickém džbánku a nalévá do hrníčků.

Trochu se zmírinil déšť, tak pokračujeme prohlídkou města. Narodil se zde spisovatel François René de Chateaubriand a jeden z těch dražších hotelů nese jeho jméno. Vcházíme do přístavu a pozorujeme ruch, právě odjíždí trajekt, zřejmě do Velké Británie. Stoupáme po schodech na hradby a celé město takto obcházíme. Jak si tak fotím, přijde ke mně racek, chvíli kouká a pak mi klovne do objektivu, jestli prý tam není něco k jídlu. Usoudil, že není, tak si šel stěžovat kolegovi. Tak krotkého, nebo spíše drzého racka jsem ještě neviděla.

Protože stále prší a intenzita deště se zvyšuje, procházíme rychle po hradbách a směřujeme do hotelu. Boty jsou mokré, snad do rána uschnou. A snad nebude pršet, předpověď slibuje i sluníčko. A je to tak. Ráno je modrá obloha, sluníčko svítí a tak dáváme dosušit boty na balkon. Mezitím jdeme na snídani. Hotel můžeme opustit až ve 12 h, to je super, tak si jdeme ještě koupit do nedalekého Carrefouru něco na cestu a ještě jednou jdeme na část hradeb, které jsme včerejšího večera jen tak prolétly. Potkáváme tam český pár, dáváme se do řeči. Cestují podobnou trasu, kterou my máme naplánovanou, navíc se chystají do Brestu, což my už nestihneme. Popřejeme si pěkné zážitky, uděláme ještě pár fotek za sluníčka a míříme za dalšími místy krásné Bretaně.